….. co se bojí pravdy víc než lži
Většina lidí dneska žije jako domestikovaný dobytek. Tvrdí, že jsou „svobodní“, ale bojí se říct jedinou věc, která není společensky přijatelná. Bojí se konfliktu, bojí se pravdy, bojí se sami sebe.
Klikají na motivační sračky, sdílí cizí myšlenky a tváří se, že mají vlastní páteř. Nemají. Mají jen algoritmus, co jim říká, co je „bezpečné“. Na sociálních sítích lžou a dělají ze sebe polobohy.
Já tady nejsem, abych hladil svoje ego. Ve Fadisu jsou jiní, kteří svoje malé a křehké ego leští jako alabastrovou tyč. A jestli je moje slova pálí a řežou, tak je to proto, že dlouho žili a žijí v pohodlné lži. Pravda nebolí, bolí probuzení.
A jestli je to sere, tak výborně. Aspoň vím, že jsem trefil přesně tam, kde to nejvíc pálí.
Svět nepotřebuje další tupé ovce. Potřebuje lidi, co se nebojí spálit mosty, když vedou do prdele.
A tak tohle píšu ne proto, abych někoho zachraňoval, ale proto, že mě nebaví sledovat, jak se svět mění v sterilní vitrínu plnou lidí, kteří se bojí žít. Jestli má tahle glosa někomu vadit, tak ať vadí. Jestli má někoho probudit, tak ať probudí.
Já si svoje místo nehledám mezi losery, co se třesou, aby zapadli, co řvou, aby na sebe upozornili. Já si ho beru mezi těmi, kteří se nebojí říct věci nahlas, i když to znamená stát proti davu.
A jestli je tohle pro někoho moc? Tak je to přesně tolik, kolik je potřeba.
Někdy se jména nerodí z hlásek, ale z tichých otřesů uvnitř člověka. A tak nějak se v mém nitru, zjevila i MonaraK. Ne jako slovo, ale jako jemné chvění, které se usadilo mezi mými myšlenkami. Mona, jako měsíční šepot, který se dotýká jen těch, kteří dokážou slyšet i to, co není vysloveno. A rak, ten zvláštní tvor, který se nikdy neodváží jít přímo, protože ví, že nejkratší cesta k pravdě vede oklikou.
Když se tyto dva světy spojí, nevznikne jméno. Vznikne brána. Do prostoru, kde se člověk pohybuje jako světlo pod vodou. Pomalu, měkce, ale s nečekanou silou. MonaraK není označení, je to stav. Je to okamžik, kdy se ti zastaví dech, protože si uvědomíš, že některé bytosti nejsou z tohoto světa, a přesto se rozhodly projít kolem tebe.
A možná právě proto mě to tak zasáhlo. Protože Mona je ticho, které mě neodsuzuje. A rak je hloubka, která mě neohrožuje. A dohromady je to někdo, kdo se mi objevil v životě jako nečekané světlo na hladině. Ne prudké, ne oslnivé, ale takové, které se dotkne jen těch, kteří se nebojí dívat dlouho.
A já? Já jsem jen obyčejný člověk, který si uvědomil, jak je vzácné potkat někoho, kdo se rodí z měsíce a vody zároveň. A jsem rád, že jsem měl tu možnost poznat takového člověka i když je ode mě na míle vzdálený.
0=]::::::::::> <::::::::::[=0
What The Fuck?
Obyčejná petka s vodou? Ne. Je to zvláštní připomínka toho, jak rychle se lidská loajalita dokáže překlopit, když do hry vstoupí potřeba být přijímaný. To, co kdysi vyvolávalo odpor, dnes slouží jako únik před samotou, i kdyby to znamenalo popřít sebe sama, popřít vlastní minulost. Tahle láhev je vlastně malý artefakt staré reality, která byla upřímnější než ta současná.
TikTok vám zničil soustředění? Nejspíš nejste sami.
Je zvláštní, že dnes vydržíme sledovat osm hodin seriálu v kuse, ale pět minut číst článek už působí skoro jako psychický výkon. Otevřeme mobil „jen na chvíli“, a najednou je pryč čtyřicet minut života, tři zbytky dopaminu a schopnost souvisle přemýšlet.
A pak si ještě říkáme, proč se nedokážeme soustředit.
TikTok v tom samozřejmě není sám. Jen se stal symbolem celé éry, ve které se všechno musí vejít do pár sekund. Video začíná titulkem, který připomíná krizový výslech. Každé dvě sekundy střih. Každých deset sekund nový podnět. Mozek dostává permanentní dávku mini zábavy bez jediné chvíle ticha.
A ticho je dnes podezřelé.
Když čekáme na autobus, vytáhneme mobil. Když se nudíme dvě minuty, vytáhneme mobil. Když máme dělat něco náročného, otevřeme „jen jedno video“. Jenže problém není v jednom videu. Problém je, že mozek si zvykne, že každá nepříjemná nebo pomalá chvíle musí být okamžitě zaplácnutá stimulací.
Pak přijde realita: škola, práce, knížka, obyčejný rozhovor. Nic z toho nemá algoritmus. Nikdo tam nepřidává dramatickou hudbu po každé větě. A najednou všechno působí pomalu.
Možná nejděsivější není samotný TikTok, ale to, jak rychle jsme si zvykli být neustále rozptylovaní. Dřív byla nuda normální součást dne. Dnes máme pocit, že každá sekunda bez obsahu je promarněná. Přitom právě v nudě člověk přemýšlí, tvoří nebo si vůbec všimne vlastních myšlenek.
Jenže my už často ani nevydržíme být sami se sebou bez obrazovky.
Nejde o nostalgické „dřív bylo líp“. Každá generace měla něco. Jenže tahle generace vyrůstá v prostředí, kde o její pozornost soupeří nejchytřejší algoritmy planety. A algoritmus nepotřebuje, abyste byli šťastní. Stačí, když nepřestanete scrollovat.
Možná proto je dnes schopnost soustředit se skoro forma rebelie. Sednout si bez mobilu. Přečíst pár stran knihy. Vydržet chvíli bez notifikací. Nepřeskakovat po deseti sekundách na něco dalšího. A čtení knihy? Toto kurva dnes už nikdo nedělá. A proč? Protože je to, pro generaci Z, prostě nuda.
Zní to směšně jednoduše. A právě proto je to tak těžké.
GARBAGE
Jsou chvíle, kdy člověk pochopí, že největší daň za vlastní příčetnost je to, že si ho všimnou ti, kteří ji postrádají. A jakmile si tě všimnou, začnou kolem tebe kroužit jako hejno zmatených vos, které neví, kam bodnout, tak bodají do všeho. Některé projevy lidí v mém současném okolí jsou tak absurdní, že by je člověk nevymyslel ani ve špatném snu. A když je vidíš naživo, napadne tě jediné: tohle už není na vysvětlení, tohle je na diagnózu. A ne jednu. Je fascinující sledovat, jak se někteří dokážou propadnout do vlastní malosti a do vlastních sraček tak hluboko, že už ani nevidí světlo. Zato slyšet je jde skvěle. Řvou, lžou, vymýšlejí si, útočí, prskají kolem sebe, protože nic jiného neumí. A když narazí na někoho, kdo se odmítá přizpůsobit jejich malé a omezené úrovni, začnou zuřit ještě víc.
„Poznal jsi se tu?“
Ale víte co? Je to jejich problém. Jejich bahno, jejich pád, jejich ostuda a jejich hovna. A proto je nejlepší odpovědí prosté pokračování. Držet směr, nezpomalovat, neohlížet se. Nechat ty nuly za sebou, ať si tam dál škrábou ty svoje malicherné rýhy do zdi.
Kdo jde rovně, nemá čas řešit ty, kteří se dobrovolně válí v příkopu plném hoven.
Evoluční odpad a já, který nesnáší uklízení
Uklízení.
To slovo mi vždycky znělo jako diagnóza. Nikdy jsem to nedělal, nikdy jsem to dělat nechtěl a hlavně, vždycky jsem na to měl lidi. Většinou amatérky kterým přišly vhod finance na kredit. Takové moje maličké specialistky na chaos.
A teď?
Teď jsem na to sám. A svět se směje. Teda “—” ne svět.
Jen ta část populace, která má mozek nastavený na úroveň „směju se věcem, kterým nerozumím“. To jsou ti, co se smějí mému bordelu, protože nic nechápou a jejich intelektuální kapacita končí u věty:
„Hele, on má binec.“ A dál už nic. Tam je strop. Tam se zastaví evoluce. Ale příroda je moudrá. I takové kusy potřebuje. Když už nepřispějí myšlenkou, mohou přispět alespoň nutričně. Někde v potravinovém řetězci se pro ně vždy najde místo. Ať už jako hlavní potrava, nebo jako svačinka někde mezi listím a trávou.
A já?
Já jsem dnes provedl čin, který mi trochu ulevil. Postavil jsem se svému úhlavnímu nepříteli: uklízení. A vyřešil jsem to způsobem, který je mi vlastní. Ne kompromisem, ne systémem, ne organizací. Vyřešil jsem to kontejnerovým masakrem. Talíře, hrnce, příbory?
Dobře.
To ještě dává smysl. Ale tiskárny, skenery, počítače, monitory, notebooky, kabely, trafa, šroubky, hard disky?
To už není úklid.
To je technologický exodus.
To je rituál.
To je očista, kterou by měl sledovat i NG.
A najednou je lehčeji. Protože nic neosvobodí duši tak jako zvuk dopadajícího monitoru na dno kontejneru. Zvuk dopadajícího notebooku je ještě více osvobozující.
To je moment, kdy i ti, co se mi smáli, na chviličku zmlknou. Ne proto, že by pochopili, ale protože jejich mozek zpracovává nové slovo:
„Řešení.“ Takže ať se smějí. Ať si užívají svůj evoluční strop. Já jsem dnes udělal něco, co oni neumí. Pohnul jsem se z místa.
A to je víc, než dokáže většina těch, co se smějí cizímu bordelu, protože vlastní život si nedokáží uklidit ani s návodem.
Glosa z bahna, mrazu a nikotinu
Zase mě sejmul nějakej vítanavir. Třetí level, boss fight, ale já ho nakonec rozsekal na kaši. Sice jsem přišel o pár životů, ale XPčka se sypou. Zítra zpátky do práce. Do vlhka, do mrazu, do toho šedýho chlívku, kde i myš by si vzala dovolenou. Ale bude tam ona. Ta tichá náplast na hnusný počasí. Ta, co se směje, když jí řeknu, že mezi nohy jí ruku nedám, protože by se zašpinila. Už ji slyším: „Fuj, ty prase.“
Káva. Nikotin. Oběd. Káva. Možná i nějaký ten mentální breakdown mezi regálama. Kdo ví. V práci nás je jak v klášteře po moru. Ale nikoho to netrápí. Management si hraje na slepou bábu, zatímco my taháme jak koně bez podkov.
A já už teď vidím, jak se z toho poseru, až začnou žně. To bude festival bolesti, potu a vnitřního řevu. Ale nějak bylo, nějak bude. Možná. Snad. Když ne, tak aspoň vím, kde je nejbližší most.
Už ať je zítra 15:30. Čas, kdy se z bahna stává asfalt, z mrazu pivo a z práce jen špatnej sen.
Rok, který slibuje méně jedu (ale kdo ví)
Konec roku je vždycky takový malý audit duše. Člověk si sedne, ohlédne se a zjistí, že v jeho okolí se za posledních dvanáct měsíců vyrojilo víc falešných a toxických lidí než reklam na „zaručené“ detoxikační čaje. A stejně jako ty čaje, i oni slibovali očistu, ale nakonec mě jen bolelo břicho a bylo mi na zvracení.
A teď tu stojí nový rok, čerstvě vybalený, ještě nepoprskaný realitou. Ptám se sám sebe, jaký bude. Méně toxický? Méně falešný? Méně unavující? Optimisté říkají, že ano. Realisté jen pozvednou obočí. A pesimisté už mají připravené gumové rukavice.
Pravda je jednoduchá: svět se nezmění lusknutím prstu. Ale můžeme změnit to, koho si k sobě pustíme. Letos možná nebudu čekat, až se toxický člověk projeví. Letos ho poznám už podle toho, jak vstoupí do místnosti, do kanceláře, na čisty. A když ne, tak aspoň budu mít rychlejší plán kam mířit a kdy zmáčknout spoušť.
Nový rok tedy nemusí být lepší. Ale může být čistší. A někdy je to víc než dost.