Seznámil jsem se s holkou. Nečekaně. Jako když ti vítr přinese vůni, kterou jsi nikdy necítil, ale okamžitě víš, že ti bude chybět, až zmizí. Byla pro mě svatyní upřímnosti. Místem, kde se pravda nehledala. Ona tam prostě žila. Věřil jsem jí. Možná víc, než jsem kdy věřil sobě. Jenže svatyně se ukázala být jen kulisou. A za kulisami? Herečka. Talentovaná. Excelentní. Předstírala zájem, emoce, bolest, radost. Všechno ale bylo jako z katalogu lidských projevů. Pečlivě vybrané, naaranžované. Já byl divák, který si koupil lístek do první řady. Nelíbilo se mi to. Přestal jsem s ní komunikovat. Ne ze zloby. Ne z pomsty. Jen jsem se rozhodl, že už nechci být součástí scénáře, který nepsal život, ale její potřeba být někým, kým nikdy nebyla.
Nezanevřel jsem na ni. Jen jsem ji odložil do šuplíku s nápisem „možná jednou pochopím“. Dlouho bylo ticho. Já nechtěl mluvit. A ona… možná taky ne. A pak se stalo něco, co pořád tak nějak nechápu. Začal mi někdo psát. V angličtině. Divně. V hádankách. Jako by to byl chatbot s poetickou duší. Štvalo mě to. Chtěl jsem to bloknout. Filipínky to být nemohly. Ty v tu dobu spaly. A pak napsala jedno slovo. Jediné. A mně to docvaklo. Byla to ona. Jako když se rozsvítí světlo v místnosti, o které jste si mysleli, že je navždy temná. Byl jsem v úžasu. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Věděl jsem jen jedno, že si od toho nic neslibuju. Že nebude nic. Že to je jen ozvěna minulosti, která se rozhodla ještě jednou promluvit.
Druhý nebo třetí den jsme spolu pracovali. Seděla naproti mně, mlčela. Utrousila poznámku: „Ty asi nejsi nadšenej, že děláme spolu?“ Usmál jsem se. „Já to vidím jinak,“ řekl jsem. A myslel jsem to vážně. Nedělalo mi to problémy. Jen to bylo… zvláštní. Ona byla v mé přítomnosti stejně výřečná jako vrba. Ticho mezi námi bylo hlasitější než kdy dřív.
Vzpomínám často. Na to, jaké to bylo. Jak jsem ji rád vídal. Jak jsem ji zdravil vroucným obětím. Jak jsem ji občas kousl, jen tak, z radosti, že existuje. Někdy bych ji tak strašně rád objal. Přitiskl ji k sobě a zašeptal jí do ucha: „Pořád tě mám rád, ty krávo.“ Ale vím, že by to dopadlo stejně. Možná ještě hůř. Nechávám to proto tak, jak to osud nalajnoval. Nechci přepisovat scénář, který už dávno skončil. Je dobře, že nemá tušení, co a čím pro mě byla. Protože kdyby to věděla, možná by se zachovala jinak. A možná ne.
Možná by to vyžvanila stejně jako před tím a možná by si k tomu vykonstruovala scénář který by sice neměl logiku a rozum ale ubližoval by. Jako ubližují ty nejšpinavější holky na světě. A já bych znovu seděl v první řadě. A znovu tleskal. A znovu litoval. Ten čin, který udělala později, byl tak brutálně hloupý, že ho dokážu pochopit snad jen v prostředí psychiatrické léčebny. Ale ne v životě. Ne tam, kde se rozhodnutí dělají rozumem a srdcem, ne výstředností a chtíčem upozornit na sebe za každou cenu.
Mrzí mě to, ale už není součástí mého vesmíru. Není ani stínem na jeho okraji. A já? Já se dívám dál. Do světla. Do ticha. Do sebe. A tehdy jsem pochopil, že někdy lidé nejsou falešní ze zlé vůle. Někdy jsou jen ztracení. A někdy… někdy se snaží být tím, co si myslí, že od nich svět chce.
Neodpustil jsem jí. Ale pochopil jsem ji. A někdy je pochopení víc než odpuštění.
Tam, kde končí scénář, začíná pravda a tak jsem ji nechal z mé hlavy odejít. Ne s výčitkou, ne s nenávistí. Jen s vědomím, že některé role nejsou psané pro dva. Že i když jsme stáli na stejném jevišti, hráli jsme každý jinou hru. Ona improvizovala, já cítil. Ona se učila texty, já žil každé slovo.
Možná si jednou přečte tenhle příběh a možná se v něm pozná. Možná se urazí. A možná se jí jen na chvíli zastaví dech, protože pochopí, že to nebyla jen epizoda. Že byla hlavní postavou v příběhu, který si mohl zasloužit víc než kulisy. Takže mi to ušetřilo spoustu přemýšlení a psaní.
Už nehledám návraty. Nechci zpátky to, co bylo krásné jen z dálky. Přátelství, které se musí vysvětlovat, není přátelství. A člověk, který se musí přesvědčovat, že je milován, není milován a nemá tušení, co to láska vůbec je.
Zůstala mi jen vzpomínka. Ne hořká. Ne sladká. Jen pravdivá. A v ní jedno tiché poznání: že i když jsme se minuli, něco ve mně díky ní vyrostlo. Možná to byla bolest. Možná síla. Možná jen schopnost říct: „Děkuju, že jsi byla. Ale teď už nejsem tvůj divák.“
A svět? Ten jde dál. Bez scénáře. Bez hereček. Jen s lidmi, kteří nehrají. Ale žijí.
Zanech rituální komentář