Jsou čtyři hodiny ráno. Většina normálních lidí ještě spí, nebo alespoň předstírá, že spí, aby se vyhnula realitě. Ale já ne. Já jsem hrdina všedního dne. Všichni mají dovolenou a já se rozhodl vyrazit do práce. V mikině, protože co by se tak mohlo stát. Otevírám dveře, udělám první krok ven… a v tu chvíli se mi zastaví dech. Ne metaforicky. Doslova. Můj organismus se rozhodl, že tohle už je moc, a přepnul se do režimu „lední medvěd bez srsti“. Podívám se na teploměr. Ten malý plastový zrádce mi s naprostým klidem oznamuje: -9 °C. Super. Paráda. Přesně tohle jsem potřeboval. V tu chvíli jsem měl pocit, že mě vesmír testuje.
Že někde nahoře sedí parta počasových bohů, popíjí kakao a říká si:
„Hele, Viliam jde ven jen v mikině.
Dáme mu -9°C. Ať má radost.“
Vyrážím. Každý krok je jako malý protest proti fyzikálním zákonům. Mám pocit, že mi mrzne i to, co jsem si myslel, že mrznout nemůže. Lidi kolem mě vypadají jako eskymáci, zatímco já připomínám někoho, kdo utekl z domu v pyžamu. Kolem projede traktor s krmákem a vítr, který za sebou nechá, mě málem odfoukne zpátky domů. Na chvíli o tom i uvažuju. Ale ne. Jsem přece bojovník. Jdu dál.
Po cestě potkávám Jardovyho mourka. Ten kocour se na mě podívá stylem:
„Brácho, vážně? V mikině? V tomhle?“
A já mu jen kývnu. On kývne zpátky. Dva přeživší v mrazivé apokalypse.
Dokonce i holubi vypadají, že to vzdali. Sedí na větvi, nafouklí jak balónky, a přemýšlí, jestli by nebylo lepší odstěhovat se do Španělska. Nakonec dorazím do práce. Jsem promrzlý, ale živý. A hlavně – mám nový životní poznatek:
Mráz není nepřítel. Mráz je zlo. Čisté, koncentrované zlo.
Ale přežil jsem. A to se počítá.
V elektrodílně mám zimní bundu, preventivně si ji oblékám a na chvíli si v práci sednu. Teda… sedím. Tělo sedí, duše už dávno odešla do teplých krajů. Všechno se mi lepí. Ruce k papíru, papír ke stolu, stůl k židli, jazyk k ocelové konstrukci sila na řepkáč. Mám pocit, že kdybych se pokusil olíznout vlastní prsty, přilepím se k sobě jak dvě kostky ledu v mrazáku. A to je přesně ten důvod, proč to radši nezkouším. Mozek jede na nouzový režim. A v tomhle režimu se mi v hlavě objeví vzpomínka na mladou Denisu, co si teď doma leží v teplé posteli. V teplé. Posteli. S rukama dole. V klidu. V pohodě. A já? Já tu mrznu jak pingvin na dietě.
Od pusy se mi kouří jak z chladících věží Temelína. Vypadám jak mobilní elektrárna. Ale pak si uvědomím, že to nebude mrazem. To bude tou elektronickou cigaretou, kterou tahám jak lokomotiva, protože se snažím zahřát aspoň zevnitř. Nepomáhá to. Jen vypadám, jako kdybych měl vlastní mikroklima. Každá minuta se vleče. Hodiny se nehýbou. Mám podezření, že se čas rozhodl zamrznout taky.
Chci domů. Chci radiátor. Chci deku. Chci cokoliv, co nemá teplotu Antarktidy.
U nosu nemám sopel……ale zmrzlou slzu. Nevím čeho. Možná smutku. Možná zoufalství. Možná čisté fyziky. Každopádně visí na mém nose jako malý ledový stalaktit, který čeká, až se odlomí a spadne mi do kávy. A já jen sedím, kouřím, klepu se a přemýšlím, jestli by nebylo jednodušší přestěhovat se do sauny a pracovat odtamtud.
Ledová dílna, roztřesené prsty a mentální úniky do teplých postelí. Stojím u ovládacího panelu a snažím se pracovat. Teda… snažím. Realita je taková, že moje prsty se pohybují rychlostí unaveného lenochoda, který právě zjistil, že mu zamrzla větev. Všechno se mi pořád lepí. Mám pocit, že kdybych se zvedl, vezmu s sebou půl dílny. A olíznout si ruce? Ani náhodou. V tomhle stavu bych se k sobě přilepil jak dva mražené rybí prsty. A ještě by to křuplo. Hlavou se mi honí myšlenky na teplo, které neexistuje. Mozek se rozhodl, že mi dneska nepomůže. Místo toho mi pořád dokola servíruje vzpomínku na Denisu v teple. Přemýšlím, jestli je tohle vůbec fér. Ona si tam leží jak kočka na radiátoru a já tu
mrznu jak sněhulák po noční směně.
Od pusy se mi neustále valí pára jak z Temelína. Vypadám jak mobilní jaderná elektrárna, která se rozhodla přestěhovat do open space prostoru šroťárny.
Za vším ale stojí ta moje elektronická cigareta, kterou tahám jak parní lokomotiva z roku 1890. Kdyby mě viděl někdo zvenku, myslel by si, že tu probíhá testování nové technologie vytápění pomocí lidského zoufalství. Chci domů. Teď. Hned. Okamžitě.
Každá minuta je jako hodina. Každá hodina jako rok. A každý rok jako… no, jako pondělní ráno v -9 °C na šroťárně. Chci domů. Chci teplo. Chci radiátor, který mě obejme jako stará dobrá kamna na chalupě. Ale místo toho tu stojím, klepu se a snažím se tvářit, že jsem profesionál, a ne člověk, který právě zvažuje, jestli by nebylo jednodušší odstěhovat se na Filipíny.
Krápník u nosu se mi odlomil a spadl mi do kávy. A já jen doufám, že to nebude ten moment, kdy si toho všimne Jarda a zeptá se:
„Hele, proč máš v kafi led?”
Protože odpověď „to je moje slza“ by asi nebyla úplně ideální.
Šroty, krávy a technika z doby dinosaurů mi dávají pořádně zabrat.
A pak to příjde. Další dějství mé mrazivé tragikomedie.
Stojím venku, dělám šroty pro krávy a připadám si jako obsluha nějaké prehistorické mašiny, kterou vykopali archeologové a řekli si:
„Hele, to ještě pojede.“
Nepojede. Nepojede vůbec nic. Šroty pro krávy se mění v moji zimní verzi Hunger Games. Krávy čekají. Já čekám. Ale technika nečeká. Ta rovnou stávkuje.
Všechno je zmrzlé. Všechno. Šrot padá jak betonové kostky, které bys mohl použít na stavbu bunkru. A já tam stojím, klepu se a přemýšlím, jestli ty krávy vůbec ocení, že riskuju omrzliny třetího stupně, jen aby měly co žrát.
Z váhy se stává můj úhlavní nepřítel. Váha se zasekla.
Zase.
Opět.
Znovu.
Už ani nepočítám, kolikrát jsem do ní kopnul, zatřásl s ní, prosil ji na kolenou, pohrozil jí nebo jí slíbil, že ji vyhodím do hnoje pokud se nevzpamatuje.
Nic. Ta váha má vlastní osobnost. A ta osobnost je pasivně agresivní.
V tom mraze se chová jak stará bába, která odmítá vstát z postele, protože:
„je zima a bolí mě klouby“.
Technika stará 60 let. Někdy i víc. Kdyby ta technika byla člověk, už by dávno byla v důchodu, seděla u kamen, pletla ponožky a říkala:
„Za mých časů nebyly takové zimy…“
Ale ne. Já ji musím používat. A ona se rozhodla, že v -9 °C prostě nebude spolupracovat. A já ji vlastně chápu. Já bych taky nespolupracoval.
A to je jen -9°C.
A v ten moment přichází ta nejhorší myšlenka.
Tohle všechno se děje při -9 °C. Co budu dělat, až bude -15°C?
Nebo -20°C? Nebo -30°C, protože proč by si počasoví bozi neřekli:
„Hele, pojďme ho zničit úplně.“
Vidím se, jak v -15°C stojím venku, držím lopatu, která mi přimrzla k ruce, a říkám si:
„Tak tohle je můj život. Tohle je můj osud. Já jsem ledový muž.“
Šílím z toho. Krávy mě sledují. Technika mě ignoruje. Váha mě sabotuje.
A já jen doufám, že se dožiju oběda, aniž bych se proměnil v ledovou sochu, kterou najdou na jaře. Pokusil jsem se opravit váhu kladivem a málem mi přimrzla ruka k železu. Váha stojí přede mnou jako starý, unavený veterán z druhé světové.
Já stojím před ní jako člověk, který už nemá co ztratit. V mrazu -9 °C se z nás stali dva protivníci v aréně. Já s kladivem. Ona s pasivní agresivitou.
Zkusím ji zapnout. Nic.
Zkusím ji vypnout. Nic.
Zkusím ji ignorovat. Začne vydávat divné zvuky.
Zkusím ji poprosit. Zasekne se.
Takže přichází na řadu plán B: kladivo.
Zvednu ho, napřáhnu se… a v tu chvíli mi ujedou nohy po namrzlé kovové podlaze tak rychle, že ani nestihnu zanadávat. Vypadám jako člověk, který se rozhodl dobrovolně stát součástí stroje. Kurvy a děvky po chvíli lítají
kolem ale váha mě pořád ignoruje. A já tam ležím, přimrzlý k podlaze, s kladivem v ruce, a přemýšlím, jestli tohle je ten moment, kdy
se ze mě stane legenda. Po chvíli se mi podaří vstát. Bolí to.
Ale váha se aspoň na chvíli lekla a pohnula se. Mechanická klapka povolila. Usmívám se a na tváři mi mrznou slzy štěstí. Sejdu od šroťáku dolů a cítím se jako princ který právě přemohl šestihlavého draka.
Pak se váha opět zasekla.
Samozřejmě.
Konečně mám hotovo. Jdu domů. Teda… spíš se sunu jako tučňák, který ztratil motivaci žít. Doma otevřu dveře a první, co udělám, je sprint do sprchy.
Sprcha.
Teplá.
Horká.
Životodárná.
Pustím ji naplno.
Vlezu dovnitř.
A začíná proces rozmrazování, který by mohl být použit jako výukový materiál pro geology.
První fáze: tání povrchu. Cítím, jak se mi vrací cit do prstů. Není to příjemné.
Je to jako když tě někdo píchá jehlama, ale říká u toho:
„To je pro tvoje dobro.“
Druhá fáze: odmrazování duše. Teplo proniká do kostí. Začínám znovu věřit v lidstvo, v lásku, v přátelství. A v radiátory.
Třetí fáze: návrat do života. Po hodině vyjdu ze sprchy jako nový člověk.
Byl bych tam dýl ale bojler má jen 250 litrů. Pořád mám pocit, že mi někde na zádech visí kus ledu, ale to už je detail. Lehnu si na gauč, zabalím se do deky a přemýšlím, jestli bych neměl změnit práci.
Nebo stát.
Nebo planetu.
Ale pak si řeknu:
„Zítra to bude lepší.“
A hned na to si uvědomím, že meteorologové hlásí -12°C.
A tak jen tiše ležím, koukám do stropu a říkám si:
„Tak to jsem v háji.“
Zanech rituální komentář