Tento článek jsem napsal jako reakci na, Maršálem neustále mazané, mé komentáře na Facebooku a ve firemní skupině Fadis Osiva. Skupinu FO jsem, z důvodů místní cenzury, již opustil.
Existují lidé, kteří se nikdy nezmění. Lidé, kteří se tváří, že mají vše pod kontrolou, že „vědí, co dělají a zvládnou to“. Ve skutečnosti však jejich životní strategie stojí na jediné vratké noze: na mazání stop, umlčování kritiků a budování falešného obrazu vlastní neomylnosti. Maršál je ukázkovým příkladem tohoto typu. Ješitnost, která se tváří jako autorita, je ve skutečnosti jen maskou pro vnitřní prázdnotu. Když se objeví kritický hlas, nezvládne s ním vést dialog. Nezvládne se podívat do zrcadla. Jediné, co zvládne, je stisknout tlačítko „smazat“. Mazání komentářů není jen technický akt. Je to psychologický mechanismus: člověk, který se bojí konfrontace, se snaží vymazat realitu. Myslí si, že když zmizí slova, zmizí i pravda. Ale pravda nezmizí. Naopak. Každé smazání je důkazem slabosti. Každý takový čin je přiznáním: „Neumím obstát v otevřené debatě.“ Morální troska? To je tvrdé slovo, ale přesné. Morální troska není ten, kdo chybuje. Chyby děláme všichni. Morální troska je ten, kdo chyby nikdy nepřizná, kdo se tváří jako vládce, ale ve skutečnosti se bojí vlastního stínu. Kdo místo reflexe volí cenzuru.
Člověk, který touží jen po dirigování a rozkazování, nikdy nevybuduje skutečné vztahy. Vztahy stojí na respektu, na schopnosti naslouchat, na ochotě přijmout kritiku. Kdo místo toho volí mazání, zůstává sám, obklopený jen těmi, kteří se bojí odporovat. Můj komentář byl ve skupině Fadis Osiva hodně dlouho. Těšil jsem se upřímně z toho, že jde Maršál do sebe, že se změnil. Maršál se ale nezměnil. Před chvílí můj komentář zmizel. Maršál se nikdy nezmění. Ješitnost je jeho pevnost i jeho vězení. Každý smazaný komentář je dalším kamenem v té zdi, kterou si kolem sebe staví. A za tou zdí nezvládá vůbec nic. Ani dialog, ani respekt, ani lidskost. Takový člověk může tvrdit „Vím, co dělám a zvládnu to.“ Ale realita je jiná: nezvládá vůbec nic. A právě v tom je jeho tragédie.
Co napsat na závěr?
Mazání slov nikdy nevymaže skutečnost. Každý smazaný komentář je jen dalším důkazem, že cenzorova pevnost je postavená na písku. Ješitnost, která se tváří jako síla, je ve skutečnosti slabostí. A slabost, která se snaží zakrýt vlastní neschopnost, se nakonec stává jediným viditelným znakem jeho osobnosti. Kdo neumí přijmout kritiku, neumí přijmout ani sám sebe. Kdo se bojí slov, bojí se i pravdy. A kdo se bojí pravdy, ten nikdy nic nezvládne, ať si opakuje jakoukoli mantru o tom, že „ví, co dělá“.
Tento příběh není jen o jednom člověku. Je to obraz všech malých diktátorů, kteří si myslí, že umlčováním druhých získají moc. Ve skutečnosti tím jen odhalují vlastní prázdnotu.
Zanech rituální komentář