Views: 13
Já to nepochopím. Asi nikdy.
Proč se toto všechno děje? Proč všechno přichází tak strašně moc pozdě?
Hledám ji celý svůj život a hledám ji po celém světě. Stále bez úspěchu. A najednou to přišlo. Pršelo. Nevšímal jsem si toho. Obyčejný déšť, který nikoho nepřekvapí. Spíš ho naštve, když ho chytne uprostřed louky bez deštníku. Ale tento byl nějaký jiný, zvláštní. Jeho kapky se střídaly tak nějak jinak. Jedny byly teplé, druhé naopak studené jako led. Pocítil jsem obrovskou touhu se těch kapek dotýkat. Najednou se obloha zatáhla. Bylo to rychlé. Podíval jsem se na hodinky, které ukazovaly jednu hodinu po obědě, ale byla tma jako by bylo deset hodin večer. Pak se, z ničeho nic, ozvala obrovská třeskutá rána. Blesk rozřízl oblohu na dvě poloviny a udeřil asi někde blízko mě. Víc si nepamatuji.
Otevřel jsem oči. Sluníčko mě oslňovalo a já se díval na svoje tělo. Byl jsem celý mokrý. Jako by mě před chvílí vytáhli z bazénu. Posadil jsem se a přemýšlel, kde jsem. Nic mi nedocházelo, proto jsem to dával za vinu nějakému snu. Hodinky mi ukazovaly čas 12:50 PM a já se pomalu zvedl a šel domů.
Až mnohem později mi došlo, co se vlastně stalo.
Druhý den jsem tam šel. Bylo to zvláštní. Připadal jsem si jako v lánu chrp a vlčích máků. Byl jsem nesvůj, protože tam byla i spousta plevele nicméně šlo to ignorovat. A docela dobře. A tam jsem ji našel. Maková panenka a její snová šablona. Byl jsem v sedmém nebi. V ten moment jsem nic nepotřeboval, nic nechtěl, vše odmítal. Těšil se na budoucno. Zároveň jsem ale udělal jednu obrovskou chybu. Ignoroval jsem totiž souvislosti. Emanuel k ní sice patří, ale já to ignoroval a nepovažoval za důležité. Tento problém mám jakoby přilepený k mému tělu. Nepochopím totiž, jak může druhý člověk hájit hodnoty, které jsou podle morálních zásad důležité. Všichni žijí podle pravidel a zavedené etiky. Nechtějí z nich nijak vybočovat a raději dodržují přehnanou puritánskost. Všichni nejsou stejní, ale časem jsem došel k závěru, že Maková panenka asi ano. A ti co nejsou, tak ty nehledám.
Našel jsem ji a tvářila se to jako ledová královna. Cítil jsem až v krku, jak mi bije srdce. Držel jsem ji ve svých dlaních a zamilovaně se na ni koukal. Nejsem si ale úplně jistý, za jak dlouho to bylo pryč. V mých teplých dlaních se proměnila ve vodu a mezi prsty zmizela. V ten moment jsem chtěl plakat, zuřit a rozbít celý svět. Chtěl jsem ji stále cítit jako před tím. Mé dlaně ale v té chvíli byly mokré a prázdné. Celý život jsem ji hledal, a když se mi to konečně podařilo, tak jsem ji ihned ztratil. Přál jsem si, aby v tichosti hledala někoho, jako jsem já. Bylo to ale najednou pryč.
Nestalo se žádné kouzlo, žádné. Většina kouzel se totiž stane, když se člověk dívá jinam. Jenže já se díval jen a jen na ní.
Užíval jsem si tedy to sluníčko, teplo a klid který tam vládl. Ruce mi už skoro uschly. Sluníčko opravdu pálilo jako žeravý uhlík. A potom se událo to, co nikdy nepochopím. Na obloze ani mráček, slunce pálí, vítr nefouká a z nebe udeřil blesk a trefil strom který rostl ode mě asi necelé dva metry. Rána mě ohlušila, světlo oslepilo. Co bylo potom nevím. Otevřel jsem oči. Klepal jsem se zimou, ležel jsem na zemi na louce. Byla hrozná tma ale i promočený na kost jsem cítil ten zvláštní déšť.
Uvědomil jsem si, že mi zůstal jen ten nekonečný vesmír s jeho nekonečnou a černou obludností.
Zanech rituální komentář