Zdálo se mi o ní. O té, která mi kdysi rozsvítila svět. V tom snu jsme seděli naproti sobě. Mlčeli jsme. A přesto jsme si říkali všechno. Její oči byly jiné, klidné, smířené. Moje ruce se třásly. Chtěl jsem jí to říct. Chtěl jsem jí to dát. Ten dar, který jsem jí nikdy nedal. Ale nešlo to. Slova se mi zasekla v krku. A pak jsem se probudil. Zpocený. Zlomený. A s vědomím, že to byla ona a, že to byl jen sen. Ten sen byl ale kurva tak živý, že jsem měl chuť rozbít zrcadlo, jen abych se ujistil, že jsem ještě tady. A stejně se topím. V lítosti. V závislosti. V alkoholu. V tichu. A přesto každé ráno doufám, že ji uvidím. Že se sen stane skutečností. Že budu mít šanci říct to, co jsem nikdy neřekl.
Některé věci jsem sám sobě nikdy neodpustil a ony zůstávají.
Zůstává bolest. Zůstává vzpomínka. Zůstává věta, která nikdy nebyla vyslovena. Ale taky zůstává naděje. Že jednou, v jiném snu, v jiném světě, v jiné realitě, v jiném životě, se podívám do těch očí a řeknu to. Bez třesu. Bez strachu. Bez probuzení. Bez bolesti.
„I forgive you.“
A možná tehdy… se probudím s klidem.
Zanech rituální komentář