Dlouho jsem žil v iluzi. V iluzi, že Blogspot je místo, kde se dá svobodně psát. Bez kompromisů. Bez šumu. Bez otravných blikajících banerů, které ti vlezou do textu jako švábi do kuchyně. Roky jsem tam tvořil. Psával jsem v noci, když svět spal, a moje slova se rozlévala do digitálního ticha. Byl to rituál. Byla to magie.
Ale pak přišla komerce. A s ní i ten odporný pach reklamního smogu.
Blogspot se proměnil v digitální smetiště. Místo, kde se mezi každým odstavcem mého textu roztahovala reklama na spodní prádlo, proteinové tyčinky nebo pojištění domácnosti. Čtenář už nečetl článek. Čtenář se prodíral. Jako by šel lesem plným billboardů, které mu zakrývají oblohu.
A víš co? Nevadilo to jen mně. Vadilo to i jim. Těm, kteří mi psali, že se jim článek líbí, ale že se nedá číst. Že je to jako poslouchat koncert, kde ti do každé písně někdo řve reklamu na slevy v Lidlu.
Snažil jsem se tomu vyhnout. Bojoval jsem. Ladil jsem nastavení. Vypínal jsem, co šlo. Ale nešlo to. Reklama se vždycky nějak proplížila zpátky. Jako virus. Jako nevyžádaný host, který ti vleze do bytu oknem, když ho vyhodíš dveřmi.
Tak jsem udělal jedinou možnou věc.
ZALOŽIL JSEM SI VLASTNÍ DOMÉNU.
Tady. Tady píšu. Tady dýchám. Tady vím, že žádná reklama nevyskočí mezi moje slova jako klaun z popelnice. Není to tak komfortní jako Blogspot. Není to tak uhlazené. Ale je to moje. Je to čisté. Je to svobodné.
Přenáším sem jen některé články. Ty, které si zaslouží nový domov. Ty, které chci zachránit z toho digitálního bahna. Zbytek nechávám tam. Ať si tam hnijí. Ať si tam existují. Jako relikvie z doby, kdy to ještě šlo.
Tady začíná nový rituál. Tady začíná nový jazyk. Bez reklam. Bez kompromisů. Bez šumu.
Pokud čteš, vítej. Vstupuj. Ale nech reklamu za dveřmi. Tady se tvoří jinak. Tady se tvoří navzdory.
Zanech rituální komentář