Jsou rituály, které člověk drží, aniž by o nich přemýšlel. Třeba to krátké, sotva postřehnutelné zablesknutí v hlavě pár vteřin po půlnoci, kdy přišel nový rok. První tvář nového roku ve vaší hlavě. První osoba, která se objeví ve vaší mysli, otevře oči a podívá se na vás. Malá osobní věštba, kterou jsem vždy sdílel se všemi s lehkostí, protože je to jen drobná symbolika.
Jenže letos se cosi zadrhlo. Objevila se tvář, která neměla přijít, nebo možná přišla až příliš přesně. A najednou už to nebyla hra. Najednou to nebylo nic, co by se dalo vyprávět u skleničky, protože by to ztratilo váhu. Nebo by ji to naopak dostalo až příliš.
A tak vzniklo ticho. Ne to prázdné, ale to hutné, které člověk nosí v sobě jako malý, horký uhlík. Ticho, které není o studu ani o strachu, ale o tom, že některé věci mají zůstat uvnitř, protože právě tam mají největší sílu.
Je to poprvé co budu potichu, kdy nebudu nic sdílet, kdy se nikdo nedozví, kdo to byl. A je to poprvé, kdy z toho mám opravdu obavy.
Zanech rituální komentář