Politika je špína a já se nikdy o politiku nezajímal. V ČR byly na nejvyšších vládních postech vždy ovce a hyeny u kterých se časem provalila jejich touha po penězích a s korupcí byly vždy zadobře. Jenže teď se stalo něco, co mi říká, jestli jsem se s tím mým rozhodnutím, navždy opustit ČR, neunáhlil. V nejvyšší politice se objevila osoba, která mě nutí spoustu mých rozhodnutí přehodnotit.
Když předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura odstraní z kanceláře vlajku Evropské unie a nahradí ji vlajkou České republiky, je to gesto, které by v normální, sebevědomé společnosti sotva stálo za zmínku. Jenže český veřejný prostor má zvláštní vlastnost. I naprosto standardní krok dokáže vyvolat emocionální bouři, jako by šlo o státní převrat.
A tak se rozjela vlna rozhořčení, studu a moralizování. Ne nad tím, co se stalo ale nad tím, co si o tom, kdo myslí. Proč ten Tomio Okamura, ve své kanceláři, nahradil vlajku EU českou vlajkou.
Psychologie gesta. Z psychologického hlediska je Okamurovo rozhodnutí jednoduché. Chce zdůraznit roli českého státu, chce vizuálně potvrdit, že jeho kancelář reprezentuje Českou republiku a chce ukázat, že symboly mají význam. Je to gesto identity. Gesto, které říká: „Tady je Česká republika, ne instituce EU.“
Ať už s tím, kdo souhlasí nebo ne, je to čitelné, konzistentní a symbolicky jasné.
Psychologie reakcí. Zajímavější, než samotný čin je psychologický profil těch, kteří na něj reagují s intenzivní nelibostí. U části veřejnosti se objevuje několik typických mechanismů.
Strach z narušení statusu quo. Pro některé lidi je EU rámec, který jim poskytuje pocit bezpečí. Jakýkoli symbolický krok, který tento rámec zpochybní, v nich vyvolává úzkost. Tady nejde o vlajku. Tady jde o pocit ohrožení jejich jistot.
Projekce vlastní nejistoty. Když někdo reaguje přehnaně silně na symbolické gesto, často to vypovídá více o něm než o tom gestu. Vlajka EU v kanceláři předsedy sněmovny není povinnost. Ale pro některé lidi je to psychologická berlička. Potvrzení, že „patříme někomu většímu“. Odstranění této berličky se u některých vyvolá pocit ztráty.
Záměna symbolů za hodnoty. Část kritických hlasů si plete symbol s hodnotou. Jako by odstranění vlajky EU znamenalo odmítnutí spolupráce, obchodu nebo mezinárodních vztahů. Ve skutečnosti jde jen o vizuální uspořádání kanceláře.
Emoční reakce místo racionální debaty. Místo otázky: „Je normální, aby předseda parlamentu měl v kanceláři státní vlajku?“ přichází: „Tohle je ostuda!“ Emoce zde přebíjejí logiku.
Proč tolik zloby? Protože symboly jsou zkratky. A když někdo změní symbol, lidé si do toho promítnou vlastní příběhy, strachy a očekávání. Někteří lidé vnímají EU jako garanta stability. Jiní ji vnímají jako nadřazenou autoritu. A když někdo odstraní její vlajku, je to pro ně psychologicky nepříjemné. Jako by někdo zpochybnil jejich vlastní identitu.
A proč naopak někdo stojí za Okamurou? Protože pro část společnosti je důraz na české symboly výrazem sebevědomí a suverenity. Je to signál: „Toto je Česká republika. Máme vlastní stát, vlastní parlament, vlastní odpovědnost.“ Pro tyto lidi je odstranění vlajky EU nikoli útok, ale návrat k normálu.
Celá situace není o vlajce. Je o tom, jak různí lidé vnímají identitu, jistotu, autoritu a suverenitu. Jedni vidí v české vlajce sebevědomí. Druzí v ní vidí ohrožení svého pocitu bezpečí. A třetí reagují čistě emocionálně, protože symboly v nich spouštějí hlubší psychologické vzorce. Ať už člověk stojí na jakékoli straně, jedno je jisté. Symboly mají sílu. A právě proto vyvolávají tak silné reakce.
A nakonec musím napsat jednu věc naprosto otevřeně. V době, kdy se politika často mění v prázdné sliby a symbolická gesta ztrácejí význam, je pro mě důležité vidět člověka, který dělá přesně to, co před volbami říkal. A právě proto za Tomiem Okamurou stojím a vždy stát budu.
Jsem upřímně rád, že je na pozici, kde může prosazovat to, co dlouhodobě deklaroval. Neuhýbá, neotáčí se podle větru, nehraje si na něco, co není. Když řekne, že bude hájit české symboly, tak je hájí. Když mluví o suverenitě, tak ji nepoužívá jako prázdné heslo. A když něco slíbí, tak to následně i dělá.
Za to mu jsem vděčný. Ne proto, že bych potřeboval idol. Ale proto, že oceňuji konzistenci, čitelnost a schopnost stát si za svým i když to není populární. Ať už se kolem toho strhne jakákoli bouře, já v tom mám jasno. Za Tomiem Okamurou budu stát vždy. Ne proto, že bych musel, ale proto, že chci. Protože v politice je vzácné vidět někoho, kdo dělá to, co slíbil a já si toho vážím.
Zanech rituální komentář