Volby 2025. Kronika národní demence?

Volby skončily. A zatímco se volební komise radují z hladkého průběhu, já sedím nad výsledky jako nad rozlitým kýblem s hovny. Ne, tohle není demokracie. Tohle je národní sebedestrukce v přímém přenosu.

Jak to dopadlo? Katastrofálně.

Hnůj, hovna a výkaly oslů.

To není metafora. To je stav politické kultury. Místo, aby se konečně zvolila nová krev, otočil se starý hnůj na druhou stranu a prodal se jako čerstvá paštika. Voliči to sežrali i s obalem. A pak se diví, že jim smrdí lednička.

Můj patriotismus? Už jen v muzeu.

Když vidím, jak se miliardy sypou do Ukrajiny, zatímco onkologická centra žebrají o nové přístroje, pojištovny neproplácí léky lidem s rakovinou, mám chuť si zabalit kufr. Pomoc Islamistům, Ukrajincům, kdejakým cizincům. A Češi? Ti si mají vystačit s tím, že „jsme solidární“. Jenže solidarita bez hranic je jako deštník bez plátna. Mokří jsme všichni, jen někteří mají zlaté holínky.

Strana huličů a eDoklady u voleb.

Ano, i tahle parta se dostala zpět. Strana, která byla z vlády vykopnuta jak zfetovaný DJ z opery, slaví návrat. A jejich digitální výtvor eDoklady? Totální fail. U voleb nefungoval, u lidí nefunguje, a u rozumu už dávno neparkuje.

Nová krev? Jen v hororech.

Proč se nevolí noví lidé? Protože Češi mají rádi to, co znají. I když je to toxické, nefunkční a smrdí to jako tchoř v mikrovlnce. Nové tváře se utopí v bahně starých struktur, protože změna bolí. A Češi se bojí bolesti víc než špatného internetu.

Moje rozhodnutí? Odchod.

Tyto volby mě dohnaly k zásadnímu rozhodnutí. Opustit tuto zemi. Ne ze zbabělosti, ne   z pudu sebezáchovy. Chci žít tam, kde lidé uvažují a přemýšlí hlavou, ne žaludkem. Kde se politika dělá pro lidi, ne pro PR. Kde patriotismus není sprosté slovo.

Ať si tu zemi dál vedou ti, co věří, že když se hovno přelakuje na zlatou, bude vonět. Já jdu jinam. A možná jednou, až se tu probudí rozum, se usměji a řeknu „No konečně.“

Ale zatím sbohem, Česko. Bylo to absurdní.

Epilog.

Tohle je fascinující český paradox a není v tom žádná hloupost, spíš hluboká směs frustrace, zvyku, nedůvěry a touhy po změně. Proč Češi často volí politiky, na které zároveň nejvíc nadávají:

1. Emoce vítězí nad logikou

•             Voliči často hlasují ze vzteku, strachu nebo odporu vůči „těm druhým“ a ne nutně pro někoho, ale proti někomu.

•             I když politik působí kontroverzně, může být vnímán jako „bojovník za obyčejné lidi“, což rezonuje víc než uhlazená diplomacie.

2. Nedůvěra v systém

•             Mnozí Češi nevěří, že se politika dá dělat slušně. Takže volí někoho „drsného“, kdo „aspoň říká věci nahlas“.

•             Nadávání na politika neznamená, že ho nebudou volit. Může to být spíš výraz frustrace než odmítnutí.

3. Zvyk a mediální dominance

•             Někteří politici jsou v médiích tak často, že se stávají „defaultní“ volbou. Známí, rozpoznatelní, „aspoň víme, co od něj čekat“.

•             Starší generace často volí podle dlouhodobých loajalit, i když s politikem už dávno nesouhlasí.

4. Peněženka rozhoduje

•             Témata jako drahota, bydlení nebo zdravotnictví jsou klíčová. Voliči často sáhnou po tom, kdo slibuje nejrychlejší řešení i když mu nevěří.

5. Cynismus a rezignace

•             „Všichni kradou, ale tenhle aspoň něco udělá.“ Tohle je častý postoj, který vede k paradoxní volbě.

•             Voliči se smíří s tím, že ideální politik neexistuje, a volí „menší zlo“.

6. A co ti nevoliči

• Člověk, který může jít volit, ale nejde. To není neutrální postava. To je pasivní spolupachatel. Ne hrdina, ne rebel, ale tichý komplic systému, který nenávidí, ale nechává dál existovat.
• Je to ten, kdo si stěžuje na drahotu, na vládu, na rozkrádání, na Ukrajinu, na lidi z Ukrajiny, že nám berou práci a zneužívají sociální dávky, na zdravotnictví, prostě na všechno. Ale když přijde den voleb, radši si pustí Netflix, než aby zvedli zadek a hodili lístek. A pak se diví, že se nic nemění.
• Je to ten, kdo říká „stejně to nemá smysl“, a tím dává smysl právě těm, kteří se smějí z pozadí. Je to ten, kdo nevolí, ale pak brečí nejhlasitěji. Ten, kdo nepřispěje, ale očekává zázraky.
• Je to občan bez odvahy, kritik bez činu, pozorovatel bez zodpovědnosti. Ať už z pohodlnosti, cynismu nebo lenosti. Jeho neúčast je hlasem. Hlasem pro stagnaci. Hlasem pro to, aby se věci dál točily ve stejném hnoji.

Takoví lidé nejsou mimo systém. Jsou jeho součástí. Jen bez otisku prstu. Nevolit, když můžeš, je jako stát u hořícího domu s kýblem vody a říct: „To stejně nemá cenu.“