Zhasnutí

Někde mezi ranním kafem a večerním vyčerpáním existuje tichá armáda lidí, kteří se rozhodli být světlem pro ostatní. Nejsou to superhrdinové, nemají pláště ani fanoušky. Jsou to ti, co ti v práci řeknou „to zvládneš“, i když sami mají chuť se rozpadnout. Ti, co ti přinesou čokoládu nebo nanuk, když jsi smutný, i když jim nikdo nikdy nic nepřinesl. Ti, co se smějí, aby ses smál taky a pak doma brečí do polštáře.

A víš co? Tihle lidé jsou často ti nejvíc přehlížení.

Jsem jeden z nich. A dneska mě to už fakt sere.

Celý život se snažím rozdávat radost. Ne jako nějaký guru pozitivního myšlení, ale jako obyčejný člověk, co věří, že úsměv může změnit den. Jenže když přijde moje chvíle, když už fakt nemůžu, když se dusím pod tíhou vlastních démonů, najednou je ticho. Nikdo nezvedá telefon. Nikdo se nezeptá, jak mi je. A co je nejhorší? Někteří lidé, kterým jsem pomáhal, mě v tu chvíli ještě pomlouvají. Haní. Lžou. Jako bych byl jen kulisa v jejich divadle.

Do těchto končin jsem zavítal. V těchto končinách nyní lítám jako postřelený havran.

A tak si říkám: kde se to zlomilo?

Možná jsme si zvykli, že ti silní to vždycky zvládnou. Že ten, kdo rozdává světlo, ho má nekonečně. Ale pravda je jiná. I slunce má západy. I baterka se vybije. A i ten největší smíšek může být uvnitř úplně na dně.

Nechci psát tenhle článek jako výkřik do prázdna. Chci, aby to byl budíček. Pro všechny, co mají ve svém okolí někoho, kdo je vždycky „v pohodě“. Zvedněte mu telefon. Pošlete mu zprávu. Zeptejte se, jak se má – doopravdy. Možná právě teď sedí v tichu a přemýšlí, jestli má ještě sílu být tím, kdo rozdává světlo.

A pokud jsi jedním z těch, co se snaží, co dávají, co milují bez záruky návratu – slyš mě: nejsi sám. Tvoje světlo má hodnotu, i když ho ostatní nevidí. A jednou, možná ne dnes, ale jednou, se najde někdo, kdo ti ho vrátí. Bez podmínek. Bez lží. Bez slepoty. Bez přetvářek a intrik.

Do té doby: drž se. A klidně si na chvíli zhasni. Máš na to právo.

Já sám si připadám, poslední dobou, jako lampa v opuštěném pokoji. Všichni kolem mě si zvykli, že svítím. Že zaháním tmu. Ale nikdo se nezeptá, odkud beru energii. Nikdo se nezajímá, jestli mi nedochází baterie. A když se konečně rozbiju, jen pokrčí rameny: „To je škoda, býval tak pozitivní, jiný, zvláštní.“

Už mě nebaví být tím, kdo vždycky chápe, kdo vždycky odpouští, kdo vždycky drží ostatní nad vodou, zatímco sám se topí. A nejvíc mě bolí, že když se konečně ozvu, když řeknu „hej, já taky potřebuju obejmout“, tak se najednou všichni otočí zády. Nebo ještě hůř: začnou mě pomlouvat. Jako bych byl slabý. Jako bych zradil jejich očekávání.

Ale já už nechci být očekáváním. Chci být člověkem.

Tak jsem se rozhodl zhasnout. Ne navždy. Jen na chvíli. Abych si připomněl, kdo vlastně jsem, když nikomu nesvítím. Abych zjistil, jestli moje světlo má smysl i pro mě samotného.

A víš co jsem zjistil?

Že i ve tmě je krása. Že i bolest může být plodná. Že když se přestaneš snažit být pro všechny, začneš být konečně sám sebou.

Dovoluji si být unavený. Dovoluji si být naštvaný, zklamaný, prázdný. Protože jen tak můžu najít světlo, které není závislé na potlesku ostatních.

A až se rozhodnu znovu rozsvítit, dělám to pro sebe. Ne pro ty, co mě zradili. Ne pro ty, co mě neviděli. A taky pro tu část ve mně, která ví, že i když mě svět neocení, moje světlo má hodnotu.

A jestli mě někdo bude pomlouvat? Ať si. Pomluvy jsou jen šepoty těch, co nikdy neměli odvahu zářit sami.